Zemřel kamarád.

Rodina, známí i kamarádi z vozovny Motol se dne 19.11.2006 rozloučili s naším

    kolegou Zdeňkem Zemanem.

Byl to svérázný člověk, netuctový originál i osobnost.

Není možné na něj    zapomenout.

   Vždyť byl to on, kdo nám před léty jako první zkušený, oživoval naše PC
    bedýnky,

   na dnešní dobu sice dýchavičné babičky, tehdy ale pro nás vrchol tajemna a
   techniky vůbec.

   Vždyť mnozí z nás na první počítače plynule přešli z kalkulaček a někteří
   snad i z  kuličkových počítadel.

On byl jedním tehdy z mála kdo louskal tajemné bílé znaky na černých
   monitorech, aby pomocí čárek, písmen a roztodivných housenek dovedl
   počítač oživit tak, že zazářil barvami ba i melodii zahrál.

 To bylo tenkrát údivů. Vzhlíželi jsme k němu jak k velkému mágovi, tehdy nás  
   poprvé překvapil- velmi příjemně.

Od té doby uplynulo jen několik málo let a mnozí jsme si stále k našemu kolegovi chodili

pro rady a pomoc.

Ještě před pár týdny.

Podruhé nás trochu překvapil svým osobním životem. Mnozí se divili, ale jeho zakulacující se bříško, svědčilo o spokojenosti.

Nejhůře nás však překvapil nedávno zprávou, kterou on sám říci nemohl. Jeho smrt byla tak nečekaná, že málokdo té zprávě věřil a i dnes nám nepřipadá jako definitivní. Stále nějak věříme, že až zítra přijdeme do práce, bude tam sedět v křesle výpravčího či bude s námi stát na střídacím bodě, ve své vždy pečlivě nažehlené uniformě. Je těžké smířit se s tím, že tomu tak nebude.

Za svůj krátký dospělý život stihl jen práci, přespat a zase práci. Za těch pouhým osm let tramvajáka odvezl desítky tisíc cestujících ke svému cíli.

Nyní je v cíli, ale své pozemské trasy, on sám.

Zdeňku, třeba tam nahoře jsou také vozovny a třeba tam jsou i jiná místa, na které Ti zde čas nezbyl.

My zde nezapomeneme a možná snad jednou ještě na shledanou.

Bývalý kolega Jiří Zabloudil.